Ať každý kráčí po své vlastní cestě

Dílo formuje své členy, aby každý z nich (v osobní svobodě) jednal křesťansky při vykonávání své práce, ve světě. V pomíjivých záležitostech ředitelé Díla nikdy nebudou smět předepisovat určitý názor – každý z vás, znovu opakuji, jedná s plnou svobodou, ve shodě se svým dobře formovaným svědomím.

Roku 1939, nedlouho po konci španělské občanské války, jsem nedaleko Valencie vedl duchovní cvičení, které se konalo na jedné soukromé univerzitní koleji. Během války byla využívána jako základna komunistů. Na jedné z chodeb jsem našel velký nápis napsaný někým nekonformním: Každý ať kráčí svou vlastní cestou. Chtěli ten nápis odstranit, ale já jsem je zadržel: „Nechte jej“, řekl jsem jim, „líbí se mi to – je to rada od nepřítele.“ Od té doby mi ta slova mnohokrát posloužila jako námět kázání. Svoboda – každý ať kráčí svou vlastní cestou. Je absurdní a nesprávné snažit se nařizovat lidem jediné kritérium ve věcech, v nichž učení Ježíše Krista nevyznačuje hranice.

Absolutní svoboda ve všem pomíjivém, protože neexistuje jediný křesťanský návod na uspořádání věcí ve světě – je mnoho technických postupů na řešení problémů sociálních, vědeckých, ekonomických, politických, a všechny budou křesťanské, jestliže budou respektovat ony minimální principy, které nelze opominout, aniž by byl porušen přirozený zákon a učení evangelia.

Svoboda ve všem pomíjivém a také v církvi, děti moje. Jsem velmi antiklerikální (tím zdravým antiklerikalismem, o němž s vámi tak často mluvím), a kdo má mého ducha, také bude takový. Příliš často se v klerikálních kruzích (které nemají dobrého kněžského ducha) organizují monopoly pod záminkou jednoty; duše se uzavírají do skupin, útočí se na svobodu svědomí věřících (kteří mají hledat vedení a formaci svých duší tam, kde to považují za nejlepší, a u toho, u koho oni sami chtějí) a množí se zbytečná negativní nařízení (stačilo by bohatě, kdyby se dodržovala přikázání Boží a církve), nařízení, která psychologicky zvýhodňují ty, kdo je mají dodržovat.