Dopis č. 29

Boží láskou jsme byli vyvoleni, nejdražší dcery a synové, abychom kráčeli touto cestou – stále mladou a novou – Díla, která je dobrodružstvím lidským a nadpřirozeným, spoluvykoupením spolu s Kristem, blízkou a intimní účastí na netrpělivé Ježíšově touze rozšířit oheň, který přišel přinést na zem¹.

On svým křížem a svým vítězstvím nad smrtí zrušil dlužní úpis lidí² a získal je všechny za nezměrnou a nekonečnou cenu své krve: Empti enim estis pretio magno³, byli jsme vykoupeni za vysokou cenu. Celému lidstvu bez výjimky otevřel možnost nového života, znovunarození z Ducha, možnost zvolat: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní?... A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu⁴. Nádherný chvalozpěv jistoty, plnosti, hrdosti, o jehož zaznění nikdy nemohl člověk ve své bídě snít!

Ale Pán, který nabízí svou spásu všem lidem, bez ohledu na národ, rasu, jazyk nebo postavení⁵, nikoho nenutí ji přijmout. Nechává lidem svobodu (lidé někdy nechtějí a nutí Ježíše snášet své nízké a sobecké výmluvy, svá odmítnutí – habe me excusatum⁶) v přijetí láskyplného pozvání k účasti na velké hostině.

Je smutné vidět, že po dvaceti stoletích je na světě tak málo těch, kteří se nazývají křesťané, a že mezi těmi, kteří se nazývají křesťané, je tak málo těch, kdo se drží skutečného učení Ježíše Krista. Jednou jsem vám vyprávěl, jak mi při pohledu na mapu světa jeden člověk, který neměl špatné srdce, ale neměl víru, řekl: „Podívejte se, od severu k jinu, od východu k západu, podívejte se na to.“ „Co mám vidět?“ zeptal jsem se ho. A jeho odpověď byla následující: „Kristův neúspěch. Tolik století se snaží vnášet do lidských srdcí své učení a hleďme na výsledek – křesťané nejsou.“

Zpočátku mě to naplnilo smutkem; ale potom láskou a vděčností, protože Pán nás chtěl učinit svobodnými spolupracovníky na svém vykupitelském díle. Kristus neselhal – jeho učení a jeho život neustále zúrodňuje svět. Jeho vykoupení je více než dostačující, ale jedná s námi jako s inteligentními a svobodnými bytostmi a stanovil, abychom tajemným způsobem na svém těle – ve svém životě – doplnili to, co zbývá vytrpět pro corpore eius, quod est Ecclesia⁷.

Vykoupení stále pokračuje a vy a já jsme spoluvykupitelé. Stojí za to dát v sázku celý život a umět trpět z lásky pro uskutečnění věcí Božích, pro pomoc vykoupit svět, pro spoluvykoupení. Na tomto místě se hodí, abychom vy i já zvolali ke chvále Boží: laudationem Domini loquetur os meum, et benedicat omnis caro nomini sancto eius⁸, ať má ústa hlásají Hospodinovu chválu, vše, co žije, ať velebí jeho svaté jméno.

Nesmíme zapomínat, děti moje, na Pánova slova, že jeho království není z tohoto světa⁹, protože když dopustil špatné užívání lidské svobody, dovolil, aby až do žní rostl plevel společně s pšenicí¹⁰. A zlu se daří! Už od počátků církve, ještě za života apoštolů, vznikají hereze a schizmata. Rozepře mezi prvními křesťany, mohamedánství, protestantismus a nyní komunismus. Na poli připraveném Bohem na zemi, která je Kristovým dědictvím, roste plevel. Přímo hojnost plevele!

Do té doby, než sestoupí z nebe svaté město, nový Jeruzalém – nová nebesa a nová země¹¹ – nenastane smír ve válce, kterou svádí Pán pánů a Král králů a s ním i jeho povolaní, vyvolení a věrní¹² na jedné straně a služebníci šelmy a člověka propadlého záhubě, protivníka, který se povyšuje nade všecko, co nese jméno Boží nebo čemu se vzdává náboženská úcta. Který se posadí dokonce v Božím chrámě a bude se prohlašovat za Boha¹³ na straně druhé.

Optimismus založený na Kristu

Náš optimismus není optimismem pošetilým a domýšlivým, je to realismus. Proto nemůžeme přehlížet přítomnost zla ve světě, ani přestat cítit naléhavou zodpovědnost za to, že jsme byli svoláni Kristem, abychom spolu s ním bojovali jeho nádhernou bitvu lásky a pokoje.

Už před mnoha lety jsem na jednom duchovním cvičením, které jsem vedl, přiměl vaše bratry pohlédnout na situaci ve světě, která se od té doby příliš nezměnila. Upozorňoval jsem je – za pomoci grafického znázornění – na onu rudou skvrnu, která se po zemi rychle šíří, která všechno devastuje a která touží zničit i sebemenší nadpřirozený smysl. A na postup další velmi velké vlny smyslnosti (odpusťte mi) a hlouposti, protože lidé mají sklon žít jako zvířata.

A dále jsem je upozorňoval na to, že se šíří ještě jiná barva, která postupuje dál a dál, zejména v zemích latinské Ameriky; více pokrytecky i mezi dalšími národy – atmosféra antiklerikalismu, špatného antiklerikalismu, který se snaží odsunout Boha a církev co nejhlouběji, nebo řečeno jasněji, chce odsunout Boha a církev do soukromí tak, aby se víra neprojevovala ve veřejném životě. Nepřeháním, tato tři nebezpečí jsou neustálá, zjevná, agresivní.

Nesmíte – to by byla nepřípustná pohodlnost – před touto skutečností zavírat oči. Ne proto, aby vás to naplnilo netečným a nečinným pesimismem, ale abyste se rozohnili a naplnili svatou Kristovou netrpělivostí, který pospíchal před svými učedníky – praecedebat illos Iesus¹⁴ – na své poslední cestě do Jeruzaléma, aby byl pokřtěn křtem, který neustále poháněl jeho ducha¹⁵.

Ať stále na vašich rtech a ve vašich duších zní rozhodný, mladistvý a odvážný souhlas Possumus!¹⁶ Můžeme!, když ucítíte Pánovo pozvání: Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?¹⁷.

Boží dítě v jeho Díle, přestože je naplněné pokojem Božího synovství, nemůže zůstávat lhostejné vůči světu, který není křesťanský, dokonce ani lidský. Protože mnozí lidé dosud nedosáhli takových životních podmínek (v pomíjivém světě), které by umožňovaly rozvíjet ducha, a jsou jako uzavření před vším, co není tělesné. O nich platí slova Písma – lidé jen pozemsky smýšlející, v nichž není Duch¹⁸. Na těchto ubohých duších se plní to, nad čím naříkal svatý Pavel: Animalis autem homo non percipit ea quae sunt Spiritus Dei¹⁹, protože tato ubohá stvoření nevidí duchovní světlo, nerozpoznají věci, které pocházejí od Božího Ducha.

Obraťte však svůj zrak k těm národům, které dosáhly téměř neuvěřitelného růstu kultury a pokroku; které za nemnoho let prošly obdivuhodným technickým vývojem, jaký jim poskytuje vysokou úroveň materiálního života. Jejich výzkumy (je úžasné, jak Bůh pomáhá lidské inteligenci) by je měly podnítit k přibližování se Bohu, protože do té míry, do jaké jsou to skutečnosti pravdivé a dobré, pocházejí od Boha a vedou k němu.

Avšak není tomu tak. Ani tyto národy nejsou díky svému pokroku lidštější. Nemohou být, protože jestliže chybí božský rozměr, život člověka, ať už dosáhne jakékoli materiální dokonalosti, je život zvířecí. Pouze pokud se člověk otevře náboženskému horizontu, završí svou touhu odlišit se od zvířat. Náboženství je z určitého pohledu něco jako velká vzpoura člověka, který nechce být zvířetem.

V náboženském uspořádání, dcery a synové moji, neexistuje pokrok, není možnost vylepšení. Vrchol tohoto pokroku se již uskutečnil – je to Kristus, alfa i omega, začátek i konec²⁰. Proto v duchovním životě není co vynalézat; jen je třeba bojovat za to, být podobní Kristu, být druhým Kristem (ipse Christus), zamilovat se a žít z Krista, který je stejný včera, dnes a bude stejný vždy – Iesus Christus heri, et hodie, ipse et in saecula²¹. Chápete, co vám opakuji stále znovu, že nemám jiný návod, který bych vám dal, než tento – osobní svatost? Nic jiného není, děti moje, nic jiného není.

Kvas, který proměňuje lidské v božské

Je potřeba kvas, kvásek, který by zbožšťoval lidi a zároveň by je činil skutečně lidskými. I mnozí, kteří se nazývají Ježíšovými učedníky, i ti, kdo se veřejně ukazují jako zbožní, potřebují kvas. Kvásek činí těsto měkkým a lehkým, kypří je, vypracovává, činí jej vhodným k jídlu. Bez kvasu by mouka a voda nevytvořily nic jiného než kompaktní, nestravitelnou, zdraví škodlivou hmotu.

Bůh náš Pán vždy zachoval zbytek věrných lidí, kteří potom působili v zástupu jako kvas. Zbytek se vrátí, zbytek z Jakuba k mocnému Bohu. Ano, byť bylo tvého lidu, Izraeli, jako mořského písku, vrátí se z něho jen zbytek²²; plod který zůstane, když se srážejí olivy, když se paběrkuje²³, říkali proroci. Stejně tak i nyní, psal svatý Pavel Římanům, je zde zbytek, to jsou vyvolení z Boží milosti²⁴. Ježíš určil jako kvas několik málo, skupinu svatých mužů a svatých žen, kteří spolupracovali s prvními křesťany a v jejichž srdcích bylo zaseto nádherné zrno.

Vaše první bratry jsem upozorňoval na to, že nás je málo. A s pevnou jistotou jsem jim říkal: „Tím lépe! Že proti nám jsou davy? Ale my jsme spojeni láskou. A oni, i když navenek vypadají jednotní, ve skutečnosti žijí rozděleni, protože je spojila nenávist – nenávist, která existovala vždy, nenávist, která pramení v sobeckém životě, ve věčném boji tvorů vzpírajících se svému Stvořiteli.“ A dodával jsem: „Chceme, aby nás bylo víc? Tak buďme lepší!“

Mé drahé děti, účinek kvasu se neobjeví ani náhle ani násilně ani částečně, nýbrž pomalu, beze spěchu, skrze vnitřní ctnost, která působí na celek. A dnes, kdy je nás z Boží milosti hodně, se o činnosti kvasu můžete přesvědčit – z těch nemnohých v prvních chvílích, kteří měli víru v Boha a toho ubohého hříšníka a kteří byli (jako jste teď vy, téměř po celém světě) účinným kvasem, díky síle nadpřirozeného života, práce a lahodného ducha oběti.

V průběhu let mě poháněla v Boží lásce Ježíšova touha zažehnout svět svým ohněm. A nemohl jsem v sobě udržet ten neklid, který se prudce rozmáhal v mé duši a který, vyjádřený slovy samotného Mistra, hlasitě volal z mých úst: ignem veni mittere in terram, et quid volo nisi ut accendatur?... Ecce ego quia vocasti me²⁵, oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!… Tady jsem, volal jsi mě.

Všechny mé děti musí cítit tuto velkodušnou touhu snažit se ze všech sil, spolu s obětí, jaká bude třeba k aktivování všech strnulých a ochromených sil lidí ve službě Bohu, aby spolu s Pánem mohli s láskou k zástupu všichni říkat: misereor super turbam²⁶.

V Opus Dei nikdo nemůže žít klidně; aniž by pociťoval neklid vůči odosobněným davům – stádo, houf, smečka, jsem vám jednou řekl. Kolik je v něm ušlechtilých vášní, v jeho zdánlivé netečnosti, kolik možností! Je třeba sloužit všem, vkládat ruce na každého, jako to dělal Ježíš – singulis manus imponens²⁷ –, aby se jim změnil život, aby se uzdravili, aby byl osvícen jejich rozum a posílena jejich vůle, aby byli užiteční! A tak uděláme z houfu vojsko; ze smečky vojáky; ze stáda vepřů vyjmeme ty, kdo nechtějí být nečistí.

Dnes můžeme Dílo přirovnat k rodícímu poli²⁸ a díky plodnosti naší práce ani není potřeba víry, abychom viděli, že Pán naší práci vrchovatě požehnal. Před lety jsem při modlitbě s vděčností Pánu zpíval Dílu tu písničku od nás: capullico, ya te estás volviendo rosa: ya se está acercando el tiempo de decirte alguna cosa (vol. překl. Poupátko, již brzy se staneš růží, již se blíží čas, kdy ti něco povím). Děti moje, dnes máte v rukou nádherné růže, přestože mají trny. Tohle je chvíle, kdy nesmíme usnout, nesmíme přestat pracovat, abychom sklidili – a odevzdali Kristu a jeho svaté církvi – úrodu vypěstovanou s takovým úsilím.

Dílo sv. Gabriela: vtisknout celé společnosti křesťanský význam

Celá naše apoštolská činnost bude lidské společnosti přímo dávat křesťanský smysl, ale s dílem svatého Gabriela naplníme i všechny lidské činnosti nadpřirozeným obsahem, který, jak se bude rozšiřovat, bude účinně přispívat k řešení velkých problémů mezi lidmi.

Mezi supernumeráři je přítomna celá škála sociálních podmínek, profesí a zaměstnání. Všechny životní okolnosti a situace jsou posvěcovány těmito mými dětmi – muži i ženami, kteří se prostřednictvím svého postavení a situace ve světě věnují hledání křesťanské dokonalosti s plností povolání.

Říkám s plností povolání, protože – v podmínkách, do nichž je Bůh prozřetelně umístil – se snaží odpovídat s plnou velkorysostí, když je Pán žádá a volá je do svého Díla – do bezvýhradné služby, služby odpovědných katolických občanů svaté církvi, papeži a všem lidem.

Většina supernumerářů žije ve stavu manželském a láska a manželské povinnosti jsou pro ně součástí božského povolání. Opus Dei učinilo z manželství božskou cestu, povolání. Už více než třicet let se snažím ukázat tolika lidem, že manželství je povolání. I když je učím (to neříkám já, to definovala církev), že celibát a také dokonalá zdrženlivost stojí nad manželstvím, manželství jsme povznesli a učinili z něj povolání. Kolik zářících očí jsem mnohokrát viděl, když mě ti, kteří se domnívali, že odevzdání a čistá a vznešená láska jsou v jejich životě navzájem neslučitelné, slyšeli říkat, že manželství je božskou cestou na zemi! Potom se k tomuto bodu ještě vrátím.

Mezi Kristovými učedníky byli zástupci celé společnosti oné doby – následovali jej jak lidé z venkova, tak vlivní občané. Často jsem vás upozorňoval na dva učedníky: Nikodéma, zákoníka a váženého muže, člena velerady, a Josefa z Arimatie, boháče, vysoko postaveného muže z nejvyšší rady v Jeruzalémě. Ve veřejném životě pevně podřízení svému svědomí²⁹ jednali v těžké hodině³⁰ nenápadně a potichu, statečně, s odhalenou tváří. Vždycky jsem si myslel, a také jsem vám to říkal, že tito muži, kdyby žili dnes, by velmi dobře chápali povolání supernumerářů Opus Dei.

Stejně jako mezi prvními následovníky Krista i mezi našimi supernumeráři jsou přítomni zástupci celé současné společnosti a tak tomu bude vždy – intelektuálové a obchodníci; odborníci a řemeslníci; podnikatelé a dělníci; diplomaté, ekonomové, zemědělci, akademici; novináři, lidé od divadla, od filmu, umělci, sportovci. Mladí i staří. Zdraví i nemocní. Neorganizovaná organizace, krásná jako sám život; skutečná a opravdová specializace apoštolátu, protože všechna lidská povolání – čistá a důstojná – mohou být apoštolská, božská.

Zajímají nás lidé všech profesí a zaměstnání, z jakýchkoli sociálních podmínek, z nejrůznějších situací, kteří se přidají, nebo se mohou přidat do této směsice vzájemných služeb, jakou je lidská společnost – protože celý tento soubor živých vztahů musí být prodchnut Kristovým kvasem.

Všimněte si, děti moje, že nevyzdvihujeme některé profese nebo sociální podmínky nad jiné. Hodnota, kterou hledáme v nich všech (bez diskriminace, bez nadřazování), je to, čím mají sloužit společenství. Pozvedáme dokonce zaměstnání, která mají v očích některých jen malou společenskou vážnost. Všechny tyto úkoly spolupracují na pozemském dobru celého lidstva, a pokud jsou plněny správně a z nadpřirozeného motivu (pokud mají duchovní rozměr), spolupracují také na božském díle vykoupení, podporují bratrství mezi všemi lidmi tím, že působí, aby se všichni cítili jako členové velké rodiny dětí Božích.

Nikoho nevytrhujeme z jeho místa – v podmínkách, do nichž jej Pán povolal, se musí každý posvěcovat a posvěcovat své okolí, své pole působnosti, s nímž je spojena jeho existence ve světě. Také v tomto máme stejné smýšlení jako první křesťané.

Vzpomeňte si, co psal svatý Pavel věřícím do Korinta: Ať každý zůstane v tom stavu, v němž byl povolán. Byl jsi otrokem, když jsi byl povolán? Nedbej toho, a i kdyby ses mohl stát svobodným, raději toho využij. Neboť otrok povolaný k víře je propuštěncem Páně a stejně tak svobodný, který byl povolán k víře, je otrokem Kristovým. Byli jste draze vykoupeni! Nedělejte ze sebe otroky lidí. Bratři, každý ať zůstane před Bohem v tom stavu, v kterém je u Boha povolán³¹.

Vdechnout křesťanského ducha do všech činností světa

Ve všech společenských vrstvách hledejte – s Boží milostí – povolání k jeho Dílu, zejména mezi takovými lidmi, kteří se díky své práci nacházejí v živých centrech lidského soužití, na takových místech, která jsou průnikem intenzivních společenských vztahů.

Nemám na mysli jen pozice řídící společenství národní nebo vyšší, v nichž lze s duchem služby také dobře jednat za účelem dosažení toho, aby společnost fungovala v souladu s Kristovými požadavky, které jsou zárukou skutečného míru a společenského pokroku.

Mám na mysli také – protože nás možná zajímají ještě více – ty pozice, profese a zaměstnání, které jsou na úrovni menších společenství ze své podstaty místem kontaktu více lidí, u nichž lze křesťansky formovat jejich názor, působit na jejich mentalitu, probouzet svědomí; tím stálým nasazením pro učení, jakým se musí vyznačovat všechny Boží děti v jeho Díle.

Proto jsem vám často říkal, že je důležité (pro Boha našeho Pána), aby bylo mnoho povolání mezi lidmi, kteří jsou klíčoví v jednotlivých obcích: zaměstnanci obecní správy, učitelé, holiči, pouliční prodavači, lékárníci, porodní báby, listonoši, číšníci, služebné, pouliční prodavači novin, obchodníci, atd.

Naše práce musí dosáhnout až do nejzazší vsi, protože touha po lásce a míru, která nás pohání, pronikne prostřednictvím této mravenčí práce, která se snaží hlásat křesťanství v živých buňkách tvořících větší společenství, křesťanským duchem všechny činnosti světa. Nebude smět být žádné místo, kde by nějaký supernumerář nešířil našeho ducha. A podle našeho tradičního způsobu práce se tento můj syn bude snažit svým svatým neklidem nakazit druhé a brzy tam bude skupina dětí Božích v jeho Díle, která se bude vhodným způsobem starat (potřebnými cestami a návštěvami) o to, aby se nevyčerpala a stále se udržovala aktivní.

Poté, co jsem poukázal na celkovou diverzitu členů Díla, naši pluralitu, je zcela jasné, že ve věcech víry nebo věcech ducha Opus Dei, které jsou minimálním společným jmenovatelem, můžeme mluvit o nás; ve všem ostatním, ve všem pomíjivém a ve všech diskutabilních teologických věcech (ohromný a naprosto volný čitatel) nikdo z mých dětí nesmí říkat my – musíte říkat já, ty, on.

Dobře víte, děti moje, že naše apoštolská činnost nemá žádný specializovaný cíl – má všechny specializace, protože zahrnuje rozmanitost specializací života samotného; protože povznáší k nadpřirozenému uspořádání a přetváří ve skutečnou práci duší všechny činnosti, jimiž lidé druhým slouží v systému lidské společnosti.

Během posledních staletí se řeholníci aktivního života snažili přiblížit světu (i když vždy jen zvenčí) tak, že se snažili specializovat své apoštoláty a vnášet křesťanského ducha do určitých lidských oblastí – vzdělávání, dobročinnost, atd. Jde o záslužnou činnost, přestože často nebylo jejím cílem tolik utvářet nebo projevovat samotné povolání těchto řeholníků jako spíše nahradit nedostatek iniciativy katolických občanů. Ti, snad protože se jim nedostalo křesťanské formace, se necítili zodpovědní za christianizaci pozemských institucí.

Řeholníci však byli v tomto úkolu (který nebyl specifický pro jejich povolání, nýbrž náhradou) omezení, protože je mnoho lidských oblastí, které, ač důstojné a čisté, jsou zcela neslučitelné s vlastním stavem těchto duší, jejichž hlavním všeobecným posláním je přinášet světu (od nějž se svatě oddělili) svědectví o svém zasvěceném životě. Kromě toho laicismus posledních let (v mnoha zemích, ač katolických) postupně odsouvá řeholníky ze škol i z dobročinných organizací, nebo jim přinejmenším omezuje aktivity, které nejsou přímo náboženské.

Apoštolátem Díla laici bez toho, aniž by cokoli jakkoli suplovali, nýbrž zastáváním pozice – s plným a odpovědným vědomím – v určité oblasti, kterou jim Bůh ukázal jako místo jejich působení v církvi, vykonávají apoštolát, jehož možnosti specializace jsou nepředvídatelné, protože se prolínají s možnostmi lidské práce a společenských funkcí, a který je otevřen všem změnám struktur, jaké by mohly v průběhu času v uspořádání společnosti nastat.

Na tomto místě musím zmínit, že je velmi těžké, aby řeholníci cítili běžnésvětské povolání (kdyby jej cítili, nestali by se řeholníky), a že vzdělávat je v určité profesionální práci je těžké, drahé, nadbytečné a nepřirozené – myslím, že jen velmi malý počet lidí by za takových podmínek mohl dosáhnout průměrné odborné úrovně světských osob.

Záležitost a závazek celé svaté Církve

Z tohoto důvodu můžeme říci, děti moje, že na nás leží starost a odpovědnost za celou svatou církev (sollicitudo totius Sanctae Ecclesiae Dei), ne za určitou konkrétní část. Vedle oficiální odpovědnosti (právní, de iure divino) Svatého otce a biskupů sloužíme my s nikoli právní, nýbrž duchovní, asketickou a láskyplnou odpovědností celé církvi službou profesionálního charakteru, službou občanů, kteří přinášejí křesťanské svědectví a učení až do nejzazších koutů občanské společnosti.

Historie ukazuje, že v těžkých chvílích pro jednotu církve hrála rozhodující roli díla univerzálního charakteru, jako řády a řeholní kongregace. My, s povoláním, které nemá nic společného s povoláním řeholníků, tvoříme asociaci univerzálního charakteru, také s univerzální vnitřní hierarchií, která nás jasně odlišuje od takzvaných hnutí apoštolátu a činí nás soudržným a účinným nástrojem služby církve a Svatého otce.

Vaše efektivita, děti moje, bude záležet na vaší osobní svatosti, která bude působit v odpovědných dílech neskrytých v anonymitě. Ježíš Kristus, dobrý rozsévač, nás tiskne (jako zrna pšenice) ve své probodené ruce, zaplavuje nás svou krví, očišťuje nás, myje nás, opíjí nás! A potom nás velkoryse rozhazuje po světě jednoho po druhém podle toho, kam se mají vydat jeho děti z Opus Dei; rozptýlení – protože pšenice se také nevysype všechna na jednu hromadu, ale seje se zrno po zrnu.

Jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla. Ovoce tohoto světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy³². Nelze si představit (to by byl klam, dvojí život, divadelní představení) život mého syna, který by nenesl bohaté plody apoštolátu. Říkám vám ještě jednou, že takový můj syn by byl mrtev, již tlející! – iam foetet³³. A já, to dobře víte, mrtvé zbožně pohřbívám.

Skrze osobní kontakt s kolegy v práci, s příbuznými, přáteli a sousedy, činností, kterou jsem mnohokrát nazval apoštolátem přátelství a důvěry, setřesete jejich ospalost, otevřete široké výhledy jejich sobecké a nabubřelé existenci, zkomplikujete jim život tím, že způsobíte, že zapomenou sami na sebe a pochopí problémy lidí ve svém okolí. A buďte si jisti, že tím, že jim zkomplikujete život, je povedete (to sami znáte) ke gaudium cum pace, k radosti a pokoji.

Tento osobní apoštolát (který není žádnou chaotickou činností, protože se v něm řídíte doktrinálními nebo praktickými nařízeními svých ředitelů), pokud jej uskutečňujete vytrvale, vytvoří okolo vás pokojné prostředí a vaše domovy připodobní obrazu příbytků prvních věrných křesťanů.

Při vykonávání této individuální apoštolské práce se budete snažit přiblížit ty, s nimiž jednáte, kolektivním prostředkům duchovní a doktrinální formace, které Dílo organizuje (duchovní cvičení, konference, kroužky atd.), a duchovnímu vedení našich kněží. Protože tyto prostředky jsou velmi efektivní (a potřebné) pro doplnění péče o duše, které má každý z vás na starosti. K tomu budete využívat svého profesního života, místa, které na světě zaujímáte, své rodinné situace; všeho, protože všechno je prostředkem apoštolátu.

U toho se však nesmíte zastavit. Nesmíte se spokojit s tím, že přivedete některé své příbuzné nebo přátele na duchovní cvičení, nebo že je zkontaktujete s některým knězem z Díla. Zde vaše apoštolská práce nekončí. Protože je také nutné, abyste si byli dokonale vědomi toho, že vykonáváte velmi plodný apoštolát, když se snažíte naplnit křesťanským smyslem profese, instituce a lidské struktury, v nichž pracujete a v nichž se pohybujete.

Usilovat o to, aby tyto instituce a struktury byly v souladu s principy, které se pojí s křesťanským pojetím života, znamená vykonávat apoštolát velmi ze široka, protože (tím, že budete takto ztělesňovat ducha spravedlnosti) zajistíte lidem způsob, jak žít ve shodě s jejich důstojností, a umožníte mnohým, aby, s milostí Boží, mohli osobně odpovědět na křesťanské povolání.

Když mě slyšíte mluvit o spravedlnosti, nechápejte toto slovo jen v jeho úzkém významu, protože aby lidé byli šťastní, nestačí založit jejich vztahy na spravedlnosti, která každému jednoduše dá to, co mu náleží, mluvím o lásce, jaká spravedlnost předpokládá a přesahuje, a o lásce Kristově, která není nějakým oficiálním způsobem lásky, nýbrž láskou něžnou.

Setba pokoje a lásky

Proto když budete působit ve společnosti, vždy se vyhněte porovnávání jedněch s druhými, protože křesťan nesmí dělit lidi na společenské vrstvy, kasty; neponižujte jedny, abyste pozvedli jiné, protože v tomto přístupu se vždy skrývá materialismus: Dejte všem příležitost rozvíjet svou osobnost a povznášet svůj život prací a nespokojte se s tím, že se jen vyvarujete nenávisti, protože náš společný jmenovatel má být rozsévání pokoje a lásky.

Když se pustíte do práce, ať už jakékoli, ujistěte se, děti moje, v Boží přítomnosti, jestli duch, který za tímto úkolem stojí, je skutečně duchem křesťanským, a mějte přitom na paměti, že změnou historických okolností (s proměnami, které vnáší do uspořádání společnosti) může to, co bylo správné a dobré v určité chvíli, správným a dobrým přestat být. Proto ve vás musí vždy přetrvávat ona konstruktivní kritika, která znemožní ničivou a paralizující netečnost.

Musíme pro Krista získat veškerou lidskou hodnotu, která je ušlechtilá: Mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály³⁴. Jakoukoli věc, která se objeví v životě lidí, musíme bez prodlení přivést k Bohu a odhalit tak její božský smysl. Proto, jak jsem vám tolikrát opakoval, je třeba, abyste nikdy neztratili nadpřirozený pohled. Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci³⁵.

Stále navázáni na pozemské struktury, vždy aktuální, nebudete nikdy potřebovat, jak se dnes říká, aggiornamento, protože v každém okamžiku budete mít odpovědnou a chápavou naději pro celý svět v každé době a budete vyžadovat, aby byly zajištěné hodnoty svobody, důstojnosti člověka, vždy s vůlí k jednotě a k lásce v této službě.

Pán tomu chtěl, abychom svým povoláním vyjadřovali onen optimistický obraz stvoření, onu lásku ke světu, která pulzuje v křesťanství. Nikdy nesmí chybět radost, ani ve vaší práci, ani ve vaší snaze o budování pozemské společnosti. Ale zároveň se jako Kristovi učedníci, kteří ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi³⁶, budete snažit udržet živý význam hříchu a jeho velkorysé nápravy, navzdory tomu falešnému optimismu těch, nepřátel Kristova kříže³⁷, kteří vše zakládají na pokroku a lidské schopnosti.

Ti se dopouštějí velkého prohřešku opomíjení hříchu, o němž si někteří dokonce myslí, že už není třeba se jím zabývat. Neuvědomují si, že hřích je součástí vykupitelského plánu, že pšeničné zrno, aby vzešlo, musí padnout do země a odumřít³⁸. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské. My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele, Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko³⁹.

S touto hlubokou pokorou (silní ve jménu našeho Boha a ne v bojových vozech a koních⁴⁰) buďte beze strachu přítomni ve všech lidských činnostech a organizacích, aby v nich byl přítomen Kristus. Použil jsem pro náš způsob práce tato slova Písma: Ubicumque fuerit corpus, illic congregabuntur et aquilae⁴¹, protože Bůh náš Pán by s námi přísně zúčtoval, kdyby se z nedbalosti nebo pohodlnosti každý z vás nesnažil zasahovat do lidských jednání a rozhodnutí, na nichž závisí přítomnost a budoucnost společnosti.

Vašemu povolání je vlastní prozíravé (a když říkám prozíravé, nemyslím bojácné), aktivní a citlivé zasahování – způsobem, jakým jednají andělé, kteří jednají neviděni, ale s velikým účinkem – do různých asociací a korporací (ať už veřejných nebo neveřejných) s lokálním, národním nebo mezinárodním působením.

Nesmíte chybět (to by byla hrozná nedbalost) na shromážděních, kongresech, přednáškách, setkáních ať už vědců nebo dělníků, kurzech, v každé iniciativě, vědecké, kulturní, umělecké, sociální, ekonomické, sportovní atd. Někdy je zorganizujete vy sami; většinou budou organizovány někým jiným a vy tam budete přítomni. Ale v každém případě se budete snažit nebýt přítomni pasivně, nýbrž vědomi si své odpovědnosti zkusíte být užiteční (svou iniciativou, svými podněty) tak, abyste udávali vhodný směr a vnášeli křesťanského ducha do všech těchto organizací.

Individuálně, bez vytváření skupiny (můžete ji vytvořit, všichni máte v pomíjivých věcech neomezenou svobodu), se aktivně a efektivně účastněte oficiálních i soukromých organizací, protože vždy mají vliv na časné i věčné dobro lidí. I společenství myslivců nebo sběratelů, abych zmínil nějaký příklad, se dá využít pro mnoho dobrého nebo mnoho špatného – vše závisí na lidech, kteří toto společenství vedou nebo inspirují.

Přestože, jak jsem vám už řekl, v těchto oblastech pracujete individuálně (s osobní svobodou a odpovědností), vězte, že budete prokazovat službu Bohu našemu Pánu, když ve svém okolí budete vzdělávat další své bratry (jejich směrováním; aniž byste je, to je logické, jakkoli nutili), kteří by vás mohli zastoupit nebo převzít vaši činnost, aby nikdy žádné místo nezůstalo nepokryté.

Tak jednali první křesťané

Tak jednali první křesťané. Nemuseli kvůli svému nadpřirozenému povolání vykonávat žádné speciální společenské ani jiné činnosti, ale byli prodchnuti duchem, pojetím života a světa, které nemohlo nemít dopady na společnost, v níž se pohybovali.

Osobním apoštolátem podobným našemu získávali proselyty a Pavel během svého uvěznění posílal jednotlivým církvím pozdravy od křesťanů, kteří žili v císařských službách⁴². Nerozechvívá vás ten nádherný apoštolův dopis Filemonovi, který je živým svědectvím, jak Kristův kvas (aniž by o to usiloval přímo) dal díky lásce nový smysl strukturám otrokářské společnosti?⁴³

Jsme tu od včerejška a je nás již plný svět. Jsme všude, ve městech, na ostrovech, v pevnostech, na venkově, na tržištích, ve vojenských táborech, dekuriích, v císařském paláci, v senátě, na náměstích. Vám ponecháváme jen vaše chrámy, psal o něco více než o století později Tertulián⁴⁴.

Děti moje, buďte plní naděje a odvahy. Bez přestání usilujme tedy o to, co slouží k pokoji a k vzájemnému duchovnímu prospěchu⁴⁵. Nikomu neodplácejte zlé zlým. Usilujte o dobro pro všechny lidi. Jak je to jen možné – pokud záleží na vás – žijte v pokoji se všemi lidmi⁴⁶.

Často si připomínejte Pánova slova, aby vám sloužila jako pobídka: Filii huius saeculi prudentiores filiis lucis in generacione sua sunt⁴⁷; synové temnoty jsou prozíravější než synové světla. Tvrdá slova, ale pravdivá, protože se bohužel potvrzují každý den.

Mezitím jsou nepřátelé Boha a jeho církve v pohybu a organizují se. S příkladnou vytrvalostí připravují své kádry, drží v rukou školy, kde vzdělávají své vedoucí a agitátory, a skrytou (ale účinnou) činností propagují své ideje a vnáší do domovů a pracovišť zárodky ničící veškerou náboženskou ideologii.

Dnes, děti moje, je marxismus (v různých formách) aktivní. Systematicky se snaží dát ateismu vědecký základ a nepřetržitou propagandou, spíše individuální než bouřlivou, kritizuje všechny náznaky náboženství a tím, že se staví jako pozemská víra a naděje, chce nahradit Víru a Naději skutečnou.

Nerozumím těm, kteří se nazývají katolíky a kteří marxismus (tolikrát církví odsouzený jako neslučitelný s jejím učením) vítají s otevřenou náručí, kteří podávají ruku Božím nepřátelům a s katolíky, kteří nesmýšlejí jako oni, jednají jako s nepřáteli. Katolík, který jedná špatně s jinými katolíky a s očividnou laskavostí jedná s těmi, kdo katolíky nejsou, se dopouští těžkého omylu proti spravedlnosti a kryje přitom svou chybu falešnou láskou k bližnímu. Protože pokud není láska spořádaná, již není láskou.

Děti moje, pozor na radu od nepřítele. Buďte prozíraví a moudří a neusněte: Hora est iam nos de somno surgere⁴⁸, je čas setřást lenost a ospalost. Nezapomeňte, že oblasti, které byly v jiné době svědkem vzkvétajících církví, jsou nyní neobdělaná pole, kde se Kristovo jméno nevyslovuje. Byla by pohodlnost zkoušet ospravedlnit tento neúspěch tím, že je v Božích plánech využívat špatného pro dobro a že nakonec Bůh vždy vítězí. Je pravda, že Kristus vždy vítězí, ale mnohdy navzdory nám.

Bez válečného i agresivního ducha in hoc pulcherrimo caritatis bello, s pochopením, které zahrnuje všechny a spolupracuje se všemi lidmi dobré vůle (také s těmi, kteří neznají a nemilují Ježíše Krista, přestože nebudete schvalovat chyby, jichž se dopouštějí), nezapomínejte, že Pán řekl: Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč⁴⁹. Je velmi jednoduché věnovat pozornost jen Ježíšově mírnosti a opomíjet (protože to by kazilo pohodlí a konformitu) jeho slova, také božská, jimiž nás vybízí, abychom si komplikovali život.

Obrana pravdy, utopit zlo v hojnosti dobra

My lidé obecně neradi říkáme pravdu a držíme se jí, protože je pohodlnější snažit se být přijati všemi, nevystavovat se nebezpečí, že se někomu znelíbíme. Náš postoj musí být, děti moje, plný pochopení a lásky. Naše činnost se neobrací proti nikomu, nikdy nesmí mít nádech sektářství – snažíme se zadusit zlo dostatkem dobra. Naše práce nemá působit v negativním smyslu, má být plná souhlasu, mládí, radosti a pokoje. Ne však na úkor pravdy.

Protože pečujeme o svobodnou osobnost každého, jsme my děti Boží v jeho Díle lidmi, kteří umí myslet sami za sebe, kteří jen tak nepřejímají témata a klišé, která jsou zrovna v módě. Naše formace nás učí uskutečňovat selektivní práci, která využije dobrého a ostatní nechá. Mnohdy bude třeba jít (téměř vždy jsme šli) proti proudu, razit nové cesty. Ne z touhy po originalitě, nýbrž z věrnosti Ježíši Kristu a jeho učení. Je snadné nechat se unášet, ale snadné postoje jsou také častokrát postoje, které vykazují nedostatek odpovědnosti.

Je jasné, že musíte v každém okamžiku žít mezi lidmi své doby, v souladu s jejich mentalitou a zvyky, ale stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje⁵⁰ v Ježíši Kristu, aby se nestalo, že by se nedalo poznat, že jste učedníky Pána, protože se nesmíte přizpůsobovat (neboť se nacházíte mezi svými). Kolik sentimentalismu, strachu a zbabělosti je v určitých snahách přizpůsobit se!

Moje drahé děti, nehledejte za mými slovy více než velikou lásku ke všem lidem, srdce otevřené ke všem starostem a problémům, nezměrné pochopení, které nezná diskriminaci ani exkluzivismus. A chápejte, že to není strach (protože se nebojíme ničeho a nikoho, ani Boha, který je naším Otcem), nýbrž pocit odpovědnosti za to, že jednoho dne musíme složit účet Pánu za své spoluvykupitelské poslání, a to nás nutí (caritas enim Christi urget nos⁵¹), abychom neochabovali, abychom vždy byli neuspokojeni dosaženými úspěchy, abychom neusnuli na vavřínech!

V horlivosti neochabujte, duchem buďte horliví⁵², dobře využívejte čas⁵³, protože život je krátký. Dokud tedy máme ještě čas, prokazujme dobro všem, ale zvláště těm, kdo vírou patří s námi do stejné rodiny⁵⁴. Naplňte láskou tento náš ubohý svět, protože je náš. Je dílem Boha, který nám jej dal za dědictví: Dabo tibi gentes hereditatem tuam et possesionem tuam terminos terrae⁵⁵. Pamatujte, že možné může udělat kdokoli, ale Bůh náš Pán nás žádá (a dává nám k tomu svou milost), abychom dělali věci zdánlivě nemožné.

Nezůstávejte u ideálů, buďte realisté. Vidíte před sebou tak velké věci, tak velké pole působnosti, tolik práce a tolik možností a může se stát, že se spokojíte s výhledem na ně a zapomenete na věci konkrétní (hodie, nunc), které mají umožnit, aby se to vše jednoho dne uskutečnilo.

Zůstávejte klidní v tomto nádherném boji. Nespořádanost je škodlivá. Corripite inquietos⁵⁶, nabádal Pavel křesťanskou komunitu v Soluni. Teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není⁵⁷. A dával jim jediný lék, kterým není nic jiného, než plnění povinností. Když děláme to, co máme dělat, a soustředíme se na to, pracujeme ve skutečnosti v zájmu velkých Božích plánů. Takovým lidem, pokračuje apoštol, důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají⁵⁸.

Kristus na vrcholu všech lidských činností

Pán tolik očekává od vaší vytrvalé, radostné a nadšené práce (i když často bez viditelné radosti a nadšení), jíž se snažíte pokřesťanšťovat všechny aktivity ve světě – postavit Krista na vrchol veškerého lidského jednání!

Tato práce je zvláště vlastní mým synům a také dcerám supernumerářkám, tak silným (někdy silnějším, než jsou muži) v přinášení Kristovy soli a světla na místa, kde se pohybují – do domácnosti, do života společenských vztahů a vykonávání nejrůznějších profesí.

Přečtěte si znovu onen úryvek ze Starého zákona, ve kterém Judit pohne vůlí města a jeho představených připravených odevzdat město nepřátelským vojskům. Uslyšela, říká Písmo, o zlých řečech lidu proti představiteli města… a pozvala starší svého města Chabrího a Charmího. Když k ní přišli, řekla jim: Slyšte mne, představitelé Betúlie. Není správné, co jste dnes mluvili před lidem… Kdo jste vy, že jste dnešního dne pokoušeli Boha a že se stavíte na místo Boží uprostřed lidských synů? Vystavujete Hospodina, Všemohoucího, zkoušce, ale sami navěky ničemu neporozumíte!⁵⁹ Odvážná reakce, která je příkladem toho, jak nadpřirozená a statečná žena, věrná svému svědomí, může ovlivnit veřejný život (obvykle tiše, nenápadně a účinně), když brání zájmy Krista. Nepřestaňte také rozjímat o síle Nejsvětější Panny Marie a svatých žen, které vydržely silně a pevně stát pod křížem, když se rozutekli muži, když všichni ostatní podlehli zbabělosti.

Dcery a synové moji, jestliže si zachováte tohoto dobrého ducha, bude možné říci o vás dnes to, co říká kniha Skutků o Ježíšových apoštolech: Apoštolové konali mnoho znamení a zázraků v lidu⁶⁰. Vaše zázraky nebudou okázalé, ale buďte si jisti, že to budou zázraky skutečné.

Při vykonávání svých profesí, ve veřejném životě a obecně ve všem, co je pomíjivé, každý jednáte s osobní svobodou a odpovědností, své názory si utváříte vždy podle vlastního svědomí, ale s nádhernou rozmanitostí. Nepoškozujte – nesmíte poškozovat – ani církev ani Dílo, protože máte plně laickou mentalitu, a proto jednáte ve svobodě, která není omezena ničím jiným než tím, co říká učení a morálka Ježíše Krista.

Cíl a prostředky Díla Božího nejsou pomíjivé – jsou plně a výhradně nadpřirozené, duchovní. Dílo je vzdálené zájmům lidským, politickým, ekonomickým atd. Ze své podstaty přesahuje pozemskou společnost, a nikdy proto nebude moci zakotvit v nějaké určité kultuře, vázat se na konkrétní politické okolnosti, ani se spojovat s určitým obdobím lidské historie.

Opus Dei jako sdružení někdy iniciuje apoštolské úkoly a iniciativy. Jsou to činnosti (vzdělávání, šíření křesťanství, dobročinnost, atd.) známé pro všechny a otevřené všem, i nekatolíkům a nekřesťanům, které se uskutečňují v rámci civilních zákonů každé země. Tyto společné činnosti nespadají pod žádné církevní působení, protože jsou jednoduše aktivitami jednotlivých občanů, i když mají apoštolský cíl a podstatu.

Křesťanské svědomí při plnění občanských povinností

Ale skutečnost, že naše Dílo je zcela vzdálené zájmům pozemské společnosti, společenským a ekonomickým podnikům, politickým aktivitám atd., neznamená, že by zůstávalo lhostejné k duchu (nebo nedostatku ducha), který v institucích pozemské společnosti panuje. Máme zájem na tom, aby si lidé byli jasně vědomi svých občanských povinností, aby je plnili podle přímého lidského měřítka a v souladu s křesťanským smyslem života.

Mnohokrát jsem řekl, že do katechismu katolické nauky, který se učí už děti, by se mělo zahrnout několik otázek a odpovědí, v nichž by tyto povinnosti byly shrnuty, aby se už v dětství vrylo do paměti, že jsou božskými nařízeními, aby později dospělí lidé cítili ve svědomí odpovědnost dodržovat je.

Někdy se špatně chápe ono rozlišení, které učinil Pán mezi věcmi Božími a věcmi císařovými⁶¹. Kristus rozlišil dvě oblasti jurisdikce dvou autorit, církev a stát, a tím předcházel škodlivým důsledkům césarismu a klerikalismu. Ustanovil učení zdravého antiklerikalismu, které je hlubokou a opravdovou láskou ke kněžství (je škoda, že se vznešené kněžské poslání snižuje a ponižuje tím, že se mísí se záležitostmi pozemskými a nízkými), a upevnil autonomii Boží církve a legitimní autonomii, jakou má civilní společnost pro své uspořádání a technickou strukturu.

Avšak rozlišení ustanovené Kristem neznamená v žádném případě, že by se náboženství mělo odsunout do chrámu (do sakristie) ani že uspořádání lidských záležitostí by se mělo činit stranou všeho zákona Božího a křesťanského. Protože to by bylo popřením Kristovy víry, která vyžaduje člověka celého, duši i tělo, jednotlivce i člena společnosti.

Kristovo poselství osvěcuje celý život lidí, jeho začátek i jeho konec, nejen omezenou část nějakých subjektivních úkonů zbožnosti. A laicismus je popřením víry konající, víry, která ví, že autonomie světa je relativní a že hlavním smyslem všechno v tomto světě je sláva Boží a spása duší.

Proto pochopíte, že Dílo (stejně jako církev, jíž je živou součástí) zajímá lidská společnost, protože se v ní nacházejí Kristova nezcizitelná práva, která je třeba chránit. Až do té míry, že lze říci, že hlavním apoštolátem Opus Dei je poskytovat nauku, aby všichni jeho členové a lidé, kteří přicházejí, poté individuálně (jako občané) vykonávali profesionálním způsobem apoštolskou činnost, posvěcovali svou práci, posvěcovali v práci sami sebe a posvěcovali svou prací ostatní.

Již při více příležitostech jsem vám říkal, že Dílo obvykle nepůsobí veřejně – jako by neexistovalo. Jsou to jeho členové, kteří pracují v souladu s civilními zákony každé země a v mezích těchto zákonů. Činnost Opus Dei je zaměřena především na poskytování intenzivní duchovní, naukové a apoštolské formace svým členům.

Činnost Díla je jako velká katecheze, jako velké duchovní vedení, které učí, radí, pobízí, podněcuje a živí svědomí mnoha duší, aby nezpohodlněly, udržovaly živou svou křesťanskou důstojnost, respektovaly práva a plnily povinnosti odpovědných katolických občanů.

Formace supernumerářů

Supernumeráři, dcery a synové moji, formace, kterou vám poskytuje Opus Dei je flexibilní. Přizpůsobuje se, jako rukavice na ruce, vaší osobní a sociální situaci. Když v rámci duchovního vedení vysvětlujete konkrétní podmínky své práce, rodiny, společenské povinnosti, musíte hovořit jasně, protože ač máme jednotného ducha a jednotné asketické prostředky, mohou a musí se uskutečňovat u každého bez jakékoli strnulosti.

Se svými řediteli mluvte upřímně, aby nikdy nebyla narušena svoboda a pokoj vašeho ducha kvůli problémům, které se objeví (mnohdy jen zdánlivě) a které vždy mají řešení. Mějte na paměti, že duchovní formace, které se nám dostává, se neslučuje s komplikacemi, úzkostlivostí, vnitřními zábranami. Duch Díla nám dává svobodu ducha, zjednodušuje nám život, zabraňuje tomu, abychom se cítili zmatení; působí tak, abychom zapomněli na sebe samé a starali se velkoryse o ostatní.

Pouze výjimečně musíte za formací chodit do domů, v nichž žijí rodinným životem numeráři. Je lepší, abyste se se svými řediteli a celadori setkávali v místě vaší práce, ve vašich domovech, venku mezi lidmi, kam nás také Pán povolal. A za formací společnou je vhodné docházet do sídla některého z našich korporativních děl, která mají dveře i okna dokořán a jsou neustále otevřená všem lidem.

Dílo vám spolu s formací asketickou poskytuje formaci naukovou, která je nedílnou součástí onoho společného jmenovatele (rodové podobnosti) všech Božích dětí v Opus Dei. Tento základ jasných znalostí o zásadních tématech potřebujete proto, abyste byli schopni osvěcovat rozum tolika lidí a bránit církev před útoky, s nimiž se potýká někdy ze všech stran – jasné znalosti o dogmatických a morálních pravdách; o požadavcích rodiny a křesťanského učení; o právech na práci, odpočinek, osobní vlastnictví, atd.; o základních svobodách shromažďování, vyjadřování atd. Takto budete moci radostně zakoušet pravdu těchto slov: Veritas liberabit vos⁶², protože pravda vám dá radost, pokoj a efektivnost.

Prostřednictvím každoročních formačních týdnů (které vám pomáhají udržet si původní horlivost, zlepšují vaši náboženskou vzdělanost a posilují vás pro apoštolát), studijních kroužků, konferencí, zvláštních kurzů, atd. vám je pravidelně poskytována potřebná nauka, zároveň s tím jste informováni o palčivých aktuálních otázkách viděných z křesťanského pohledu. Formaci doplňujete četbou – vždy budete mít k dispozici mobilní knihovny, do nichž se přihlásíte a budete se snažit do nich také přihlásit další, kteří nepatří k Dílu.

Vložte velké úsilí do pochopení nauky, které se vám dostává, a nenechávejte si ji pro sebe; ciťte potřebu a příjemnou povinnost předávat ostatním formaci, kterou dostáváte, aby působila také v srdcích ostatních.

Kvůli tomu, co jsem právě zmínil, je nade vše nutné, aby místní rady, které mají na starosti supernumeráře, dbaly na to, aby se nikdo s nich (žádné z mých dětí) nikdy necítil sám; a bude nutné pečlivě zajistit jejich formaci během období prázdnin a jakékoli případné izolace.

Moje děti, jejichž úkolem je vedení svých bratří, budou muset často odmítat lesk osobního zaměstnání, aby jako skryté stavební kameny tvořily základ práce mnohem většího dosahu. A nesmí zapomínat, že tyto činnosti vedení a formace, stejně jako činnosti dalších, kteří se věnují plně našemu korporativnímu apoštolátu, jsou také vždy profesionální prací.

Ať každý kráčí po své vlastní cestě

Dílo formuje své členy, aby každý z nich (v osobní svobodě) jednal křesťansky při vykonávání své práce, ve světě. V pomíjivých záležitostech ředitelé Díla nikdy nebudou smět předepisovat určitý názor – každý z vás, znovu opakuji, jedná s plnou svobodou, ve shodě se svým dobře formovaným svědomím.

Roku 1939, nedlouho po konci španělské občanské války, jsem nedaleko Valencie vedl duchovní cvičení, které se konalo na jedné soukromé univerzitní koleji. Během války byla využívána jako základna komunistů. Na jedné z chodeb jsem našel velký nápis napsaný někým nekonformním: Každý ať kráčí svou vlastní cestou. Chtěli ten nápis odstranit, ale já jsem je zadržel: „Nechte jej“, řekl jsem jim, „líbí se mi to – je to rada od nepřítele.“ Od té doby mi ta slova mnohokrát posloužila jako námět kázání. Svoboda – každý ať kráčí svou vlastní cestou. Je absurdní a nesprávné snažit se nařizovat lidem jediné kritérium ve věcech, v nichž učení Ježíše Krista nevyznačuje hranice.

Absolutní svoboda ve všem pomíjivém, protože neexistuje jediný křesťanský návod na uspořádání věcí ve světě – je mnoho technických postupů na řešení problémů sociálních, vědeckých, ekonomických, politických, a všechny budou křesťanské, jestliže budou respektovat ony minimální principy, které nelze opominout, aniž by byl porušen přirozený zákon a učení evangelia.

Svoboda ve všem pomíjivém a také v církvi, děti moje. Jsem velmi antiklerikální (tím zdravým antiklerikalismem, o němž s vámi tak často mluvím), a kdo má mého ducha, také bude takový. Příliš často se v klerikálních kruzích (které nemají dobrého kněžského ducha) organizují monopoly pod záminkou jednoty; duše se uzavírají do skupin, útočí se na svobodu svědomí věřících (kteří mají hledat vedení a formaci svých duší tam, kde to považují za nejlepší, a u toho, u koho oni sami chtějí) a množí se zbytečná negativní nařízení (stačilo by bohatě, kdyby se dodržovala přikázání Boží a církve), nařízení, která psychologicky zvýhodňují ty, kdo je mají dodržovat.

Svoboda

Svoboda, děti moje. Nikdy nečekejte, že vám Dílo dá pokyny v pomíjivých věcech. Kdo by chtěl porušit svobodu, kterou Dílo nechává svým dětem, a potlačovat tak vlastní osobnost každého z Božích dětí v Opus Dei, neměl by mého ducha.

Jste to vy (ve svobodě), kdo musíte být díky formaci, které se vám dostává, citliví tak, abyste spontánně reagovali na lidské problémy a na nejisté sociální okolnosti. Na vás, spolu s vašimi spoluobčany, je, abyste odvážně podstoupili toto riziko hledání lidských a křesťanských řešení (takových, jaká naleznete ve svém svědomí; není jedno jediné) otázek v oblasti všeho pomíjivého, které vyvstanou na vaší cestě.

Čekali byste zbytečně, že Dílo vám taková řešení poskytne. To se nestalo, neděje, ani nikdy nestane, protože se to neslučuje s naší přirozeností. Není to Dílo paternalistické, i když toto slovo je dvojznačné – já mluvím o jeho pejorativním významu. Vaši ředitelé důvěřují ve vaši schopnost reagování a iniciativy, nevedou vás za ruku. A v duchovní oblasti mají k vám otcovský vztah, mateřský vztah!, vztah dobrého paternalismu.

Z důvodu svobody v Opus Dei je proto nemožné, abychom uprostřed společnosti vytvářeli to, co se dnes nazývá nátlakovou skupinou, neboť jakmile by ředitelé vyjadřovali konkrétní kritérium v nějaké pomíjivé věci, právem by se jim vzepřeli ostatní členové Díla, kteří smýšlejí jinak, a já bych měl smutnou povinnost poděkovat a požehnat těm, kdo důrazně odmítli poslechnout (museli by co nejdříve obeznámit regionální ředitele nebo Otce), a pokárat se svatým rozhořčením ty ředitele, kteří by chtěli uplatňovat autoritu, jakou mít nemohou. Také by byli hodny těžkého pokárání ty mé děti, které by (ve jménu své svobody) chtěly omezovat legitimní svobodu svých bratří a snažily se diktovat nějaký osobní názor ve věcech pomíjivých nebo diskutabilních.

Ti, kdo zatvrzele nevidí tyto věci jasně a vymýšlejí nesmyslné intriky, to jistě dělají ex abunantia cordis, protože jsou zkrátka takoví. Nikdy se nebudou moci tak jako my podívat lidem přímo do očí. Protože my nemáme co skrývat, i když každý má svá vlastní trápení, s nimiž ve svém vnitřním životě bojuje.

V oněch třicátých letech někteří hleděli na naši práci s chorobnou žárlivostí; jiní s nepřílišnou sympatií, protože nechovají sympatie k církvi, k té, jíž sloužíme k dobru všech lidí; nechyběli dokonce ani takoví (naštěstí jich bylo málo), kteří kvůli svému klerikálnímu postoji nebyli schopni pochopit v zásadě laickou práci mých dětí. Také byli tací, kteří nevědí nebo si nechtějí připomínat, že Bůh náš Pán uděluje svou milost (zvláštní milost) těm duším, které se mu odevzdají, a pro vysvětlení intenzity, rozšíření a účinnosti apoštolátu Díla vymýšlejí lidské důvody, zcela mylné, protože jeho cíle jsou nadpřirozené a využívané prostředky jsou také výhradně duchovní, nadpřirozené – modlitba, oběť a práce posvěcená a posvěcující.

Jsou takoví, kteří nejsou schopni respektovat a chápat osobní svobodu druhých, kteří zatvrzele nechtějí pochopit, že členové Opus Dei mají společný cíl výhradně duchovního charakteru a že se shodnou výhradně pouze na tomto cíli, že jsou to občané svobodní v pomíjivých otázkách, stejně jako ostatní laici, jejich spoluobčané, a že mají se všemi bratrsky soužít.

Někteří z těchto lidí, jak jsem vám říkal, pocházejí z prostředí uzavřených v sakristii a jsou zvyklí na to, že řeholníci obvykle vyjadřují své názory v souladu s učením příslušné řeholní rodiny nebo v souladu se způsobem smýšlení svých představených; a chtějí tak s tímto předsudkem klerikálního postoje opatřit Opus Dei nebo mě osobně nálepkou monarchista nebo republikán (když mě nenazývají přímo zednářem), z toho důvodu, že jsem žádnou duši nevyloučil z naší činnosti Božích dětí.

Vaše apoštolská práce, děti moje, není úkolem církevním. A ačkoli není překážkou, aby někteří z vás patřili do asociací věřících, není to běžné, protože zvláštní apoštolát, pro jaký vás připravuje Dílo (ten, který od nás Pán žádá), nemá konfesní charakter.

Touto nenápadností žijeme nádhernou společnou pokoru, protože při tiché práci, aniž bychom se pyšnili úspěchy nebo vítězstvími (ale znovu opakuji bez tajemství a záhad, které pro službu Bohu nejsou potřeba), procházíte nepozorovaně mezi ostatními věřícími (protože to také jste – věřící katolíci), aniž by se vám dostávalo potlesku za dobré zrno, které rozséváte.

Beze všeho někteří můžete, zejména ve venkovských oblastech (kde by opak mohl působit zvláštně), být činní v bratrstvech a jiných apoštolských dílech ve farnostech a snažit se je povzbuzovat, oživovat, ale jako řadoví členové, bez zastávání nějakých postů. Proto se ti, kteří řídí asociace věřících a kteří (bohužel) touží po výhradním právu, nemusí bát, že bychom je připravili o jejich výsadní postavení, protože naším úkolem je něco jiného. My musíme jednat naším vlastním, zcela odlišným způsobem.

Jako věřící křesťané, pokud momentální okolnosti a větší účinnost apoštolátu neradí jinak, nezůstávejte stranou veřejného kultu, který je společnost jako taková povinna vzdávat Pánu. Tolikrát jsem bohužel byl svědkem projevů veřejného kultu, kde chybělo společenství, nebyla v nich rodina, Boží národ. Jsem si jistý, že jestliže jste věřící, budete usilovat o prostý a důstojný veřejný kult, bez okázalostí a extremismů, jaké mu mnohdy dodají spíše pitoreskní ráz.

Apoštolát ve výkonu občanských povinností a práv

Znovu vám říkám, děti moje, že zvláštní apoštolát, který máte vykonávat, budete vykonávat jako občané, s plnou a upřímnou věrností státu, v souladu s učením evangelia a apoštolů⁶³; s věrnou poslušností civilním zákonům; dodržovat všechny občanské povinnosti – nevyhýbat se přitom plnění žádné z povinností a respektovat všechna práva ve prospěch celku a žádné nerozumně nevylučovat.

Živý příklad respektování občanských práv nalezneme v postoji svatého Pavla, jak o něm píše kniha Skutků. S mužnou pevností, která by se moralistům mohla zdát jako arogance, ale která je statečností, apoštol upozorňuje, když je to třeba, na své postavení římského občana a bez jakékoli falešné pokory vyžaduje, aby se s ním tak jednalo: Dali nás veřejně zmrskat bez vyšetřování – nás, římské občany! – a zavřít do žaláře. A teď by nás chtěli jen tak v tichosti odeslat pryč? A to zas ne! Ať sami přijdou (liktoři) a nás vyvedou⁶⁴.

S touto jistotou mluvil k filipskému žalářníkovi. A krásný a plný lidské velkomyslnosti je rozhovor, který Pavel, když má být bičován, vede v Jeruzalémě s tribunem: Když ho však už přivázali řemeny, řekl Pavel setníkovi, který stál u toho: Copak smíte bičovat římského občana, a ještě k tomu bez soudního řízení? Jakmile to setník uslyšel, šel k veliteli a hlásil mu to: Co to chceš dělat? Ten člověk je římský občan! Velitel tedy přišel k němu a zeptal se ho: Pověz mi, jsi římský občan? On odpověděl: Ano! Velitel mu na to řekl: Já jsem zaplatil za toho občanství velké peníze. A Pavel řekl: A já ho mám už od narození⁶⁵. Ději moje, komentáře jsou zbytečné – vezměte si z toho příklad.

Několikrát jsem k vám hovořil o smutné skutečnosti progresivního pronikání státu do soukromí a následného zotročení, které to pro občany znamená, protože se cítí připraveni o legitimní svobody. A zdůrazňoval jsem, že stát je chladný a bez srdce a tím se jeho totalitarismus stává něčím ještě horším, než je nejtvrdší feudální uspořádání.

Nechám teď stranou jiné důvody, ale jestliže toto nastane, je to velkým dílem kvůli netečnosti občanů, jejich pasivitě v obraně práv posvátných pro lidskou osobu. Tuto nečinnost, která pramení z mentální lenosti a netečné vůle, vidíme také u katolických občanů, kteří si neuvědomují, že jsou také jiné hříchy, a mnohem těžší, než hříchy proti šestému přikázání Desatera.

Dcery a synové moji, z poslání, které nám Bůh svěřil, a ze zcela sekulárního charakteru našeho povolání vyplývá, že žádná událost, žádná lidská činnost pro nás nesmí být nedůležitá. Proto vám znovu zdůrazňuji, že je nutné, abyste se účastnili společenských aktivit, které vycházejí ze samotného lidského soužití nebo které na něj mají přímý nebo nepřímý vliv – musíte vnášet ducha do škol, do rodičovských organizací a organizací početných rodin, do odborů, do tisku, do uměleckých, literárních, sportovních a jiných asociací a společenství.

Každý z vás se bude účastnit těchto veřejných aktivit podle svého vlastního společenského postavení a co nejvhodnějším způsobem podle osobních okolností a samozřejmě s veškerou svobodou, jak v případě, že jedná individuálně, tak i ve spolupráci se skupinami občanů, s nimiž se mu to zdá ku prospěchu.

Velmi dobře chápete, že tato účast na veřejném životě, o jaké vám povídám, není politickou aktivitou v úzkém smyslu slova – velmi málo mých dětí pracuje, abych tak řekl, profesionálně v politickém životě. Já mám na mysli účast, která je vlastní každému občanovi, který je si vědom svých občanských povinností. Musíte se cítit povinováni jednat (s osobní svobodou a odpovědností) ze všech a týchž ušlechtilých důvodů jako vaši spoluobčané. Kromě toho však se cítíte zavázáni také zvláštním způsobem, svou apoštolskou horlivostí a přáním uskutečňovat práci pokoje a pochopení ve všech lidských činnostech.

Když budete pracovat tímto způsobem, společně se svými spoluobčany, budete tak vytvářet prostředí, aby věci nebyly nařizovány bez vyjádření legitimního smýšlení společnosti, budete moci křesťansky orientovat legislativu svých národních společenství, především v těch oblastech, které jsou pro život klíčové: zákony o manželství, o vzdělávání, o veřejné morálce, o vlastnictví, atd.

Jak může být křesťanskou legislativa, v níž je úcta k rodině založena na rozvodu? Jakou logiku můžeme nalézt v některých společnostech, které se pyšní svou náboženskou diverzitou a nepřipouští tuto diverzitu ve veřejných školách, kde by každý žák měl mít právo na náboženské vzdělání v souladu se svou vírou?

Nevidíte, že soukromé vlastnictví (s omezeními, jaká vyžaduje společné blaho) je nástrojem svobody pro člověka, věc, kterou je třeba zahrnout mezi zásadní pro vývoj lidské osoby a rodiny? Země, kde se nerespektují tato práva, nejsou země katolické, ani lidské. Vidíte, o čem mluvím? V těchto a v dalších základních bodech budete muset bojovat, a dobře bojovat!

Aktivně pracujte spolu s našimi spolupracovníky. Beze strachu zvyšujte jejich počet – čím více, tím lépe. Věnujte se jim, formujte je – ať mají vždy něco na práci. Udržujte je v pohybu, jako při sportu. Neustále rozšiřujte základnu svých přátel a různými způsoby jim předávejte nauku a odvahu. Tak rozšíříte božskou síť, tenkou, ale účinnou. A jestliže udržíte živého tohoto dobrého apoštolského ducha, vykonáte nezměrné dobro (jemně a účinně) pro celé lidstvo.

Svou modlitbou a skrytým životem nám také pomohou členové řeholních komunit (zejména řeholníci žijící v klauzuře), kteří se také mohou stát našimi spolupracovníky a kteří velmi dobře chápou našeho kontemplativního ducha ve světě. Oni jsou kontemplativní v oddělení od světa; my jsme kontemplativní uprostřed občanské společnosti a v jejích strukturách. Dva projevy (specificky rozdílné) téže lásky k Ježíši Kristu.

Mezi námi je tolik přátel a spolupracovníků, kteří společně ušlechtile pracují na apoštolských úkolech nebo pomáhají nám, abychom mohli pracovat. A někteří z nich žijí daleko od Boha našeho Pána nebo jej neznají. Uvažujte o těchto slovech svatého Petra: Satagite ut, per bona opera, certam vestram vocationem et electionem faciatis⁶⁶. Usilujte o to, aby tito naši přátelé, tak bratrsky milovaní, pokračovali v konání své dobré práce; a nepochybujte, že pokud jim pomůžeme svou modlitbou a svým přátelstvím (vždy s největším respektem vůči jejich osobní svobodě), mnoho z nich dostane milost k tomu, aby učinili rozhodnutí stát se křesťany.

Nezapomínejte, že základem našeho apoštolátu je předávat učení, protože, jak jsem vám už nespočetněkrát řekl, nevědomost je největším nepřítelem víry. Svatý Pavel psal Římanům: Jak ho však mohou vzývat, když v něho neuvěřili? A jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm však mohou uslyšet bez hlasatele?⁶⁷ Protože cítíte tuto odpovědnost hlásat, přikládáte velkou důležitost vzdělávací činnosti (soukromé nebo veřejné, osobní nebo kolektivní, prvního, středního nebo vyššího stupně), i když vzdělávání tvoří jen malou část naší práce.

Z téhož důvodu se snažte podporovat prostředky, které se podílejí se vytváření veřejného mínění: tisk, rozhlas, televize, film, atd. Vy, kdo zastáváte svou práci v těchto oblastech, hlásáte nauku ne už malé skupině lidí (jako to děláte, když vedete kroužek nebo máte nějakou přednášku), nýbrž stejně jako Pán mluvíte k zástupu, veřejně.

Panuje hrozná náboženská nevědomost. A velkou vinu máme my křesťané, že nešíříme učení všemi těmito prostředky, stále technicky dokonalejšími a vlivnějšími, které tak často ovládají Boží nepřátelé.

Hlásat pravdu bez odpočinku

To nejhorší na světě je, děti moje, že se tolik lidí dopouští různých barbarství a ani o tom neví. Šiřte neúnavně pravdu, opportune, importune⁶⁸, i když nám někteří nebudou věřit, nebo nebudou chtít věřit. Quidquid recipitur ad modum recipientis recipitur – proto nám nevěří. Můžeme jim podat víno ze svatby v Káně, které se stalo svědectvím prvního Ježíšova zázraku, prvního veřejného projevu jeho božství, které se ve svědomí těchto lidí promění v ocet. Ale neustávejme v podávání dobrého vína, v šíření pravdy! Jako Ježíš, každý z nás – ipse Christus – musí mít možnost říct: Proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě⁶⁹.

Děti moje, nechte lhaní a každý mluvte se svým bližním pravdu. Patříme přece k sobě všichni jako údy⁷⁰. My, a zde se dobře hodí slovo my (zažili jsme to na vlastní kůži), něco víme o bolesti pomluv, lží a nactiutrhání – přívaly bahna vyvolané někdy katolíky, a dokonce kněžími. Omnia in bonum!: Jako Nil, který se vylil z koryta, naplavil všude okolo bláto, a když voda opadla, zanechala zúrodněná pole; i nás, děti moje, tyto přívaly špíny naplnily plodností.

Nepřestávejte organizovat malé pravidelné besedy se svými přáteli a spolupracovníky (zvláště zajímavé jsou besedy s odborníky z oblasti prostředků veřejného mínění) na aktuální témata, při nichž vám bude ku pomoci dar jazyků. Veďte příležitostné rozhovory v kancelářích nebo na veřejných místech.

Nepropásněte příležitost (vyhledávejte ji) k hlásání pravdy a rozsévání dobré pšenice. Vůči těm, kdo nejsou křesťané, se chovejte rozvážně a hleďte v té věci využít vhodné příležitosti. Vaše řeč ať je vždycky laskavá a jadrná. Pak budete umět dát každému správnou odpověď⁷¹.

S potěšením myslím na ty své děti, které prodávají časopisy a noviny, které pracují ve vydavatelstvích nebo v redakcích tisku, v podnicích s grafickým zaměřením a v dalších, které mají příležitost (i když zdánlivě ne velkou) každý den přijít do styku s mnoha lidmi.

Otcové a matky od rodin, podporujte zdravou a veselou zábavu, tak vzdálenou od pokleslé světské zábavy, která uráží křesťanskou morálku. Z těchto setkání vzejdou (Pán jim požehná) manželství mezi vašimi dětmi, která zdědí štěstí a pokoj, jakým se naučili ve vašich zářivých a radostných domovech.

V oblasti tohoto apoštolátu v zábavě nezapomínejte, že hlavní z klíčových bodů, který musíte bránit svou občanskou aktivitou, je morálnost veřejných vystoupení. Mladí, kteří žijí v prostředí nevázanosti, těžko budou budovat křesťanské domovy.

Každou poctivou práci je možné prostoupit křesťanským a apoštolským duchem

Bylo by nesprávné domnívat se, že sféra ekonomie a financí nemůže být předmětem apoštolské činnosti. Tato myšlenka, rozšířená mezi osobami pocházejícími z klerikálního prostředí, je doprovázená paradoxem, že mnoho právě z těchto lidí je nezřídka zapojeno (za zády církve) do obchodování a podniků a pracuje s velkými penězi ostatních, kteří jim důvěřují, protože se nazývají katolíky. Někdo se o nich vyjádřil (a ne ve zlém), že mají oči v nebi a ruce padni kam padni. Rezervovanost a zaujatost vůči ekonomickým podnikům není křesťanská, protože to je další oblast, kterou je třeba posvěcovat.

Avšak tato nedůvěra mezi katolíky měla, a stále má, velký vliv a mnohdy je odradila od konání dobra prací v ekonomické oblasti. Buď v tomto oboru pracovali, ale se špatným svědomím, nebo nechali tyto lidské činnosti svévoli lidí nepřátelských k církvi, kteří je uměli a umí použít k velkému ublížení jiným duším.

Je až legrační číst některou zbožnou úvahu z církevní tradice (která je bezpochyby ospravedlněna mentalitou a atmosférou oné doby), kde se tvrdí, že Petr se po Pánově vzkříšení mohl vrátit ke své práci rybáře (protože rybaření je práce důstojná), ale že pro Matouše nebylo přípustné vrátit se k jeho profesi, protože jsou činnosti, které není možné vykonávat bez velkého nebezpečí hříchu nebo jednoduše bez toho, aniž by byl hřích spáchán. A Matoušova profese byla z takových⁷².

Je třeba skončit s těmito omyly pocházejícími od lidí, jimž je vlastní contemptus saeculi. Vaše laické smýšlení nechápe, že by bylo něco špatného na obchodování nebo na penězích, protože těmto činnostem umíte dát nadpřirozenou hodnotu, stejně jako všem ostatním, a prodchnout je duchem křesťanským a apoštolským.

A protože mluvíme o této oblasti, chci vám říct, že – bohužel – není pravda, co říkají ti, kdo mluví o našich aktivitách v ekonomické oblasti. Tyto aktivity jsou totiž ještě menší než žádné – běžné, potřebné pro život a rozvoj chudé početné rodiny. Kéž by jich bylo tisíckrát více!

Všechny organizace (jakéhokoli druhu) musí pracovat s penězi, aby mohly naplňovat své cíle. Škoda, že ti, kdo nás takto pomlouvají, nemají pravdu! I kdyby tomu tak bylo, kdyby měli pravdu, Dílo by stále zůstávalo chudé, jako tomu bude vždy; protože musí podporovat po celém světě tolik apoštolských aktivit, které nemají peníze; protože musí vzdělávat své členy, po celý život, a to stojí peníze; protože se musí postarat o členy nemocné a staré; protože vždy budeme mít, a každý den více, krásný závazek ekonomicky pomáhat rodičům členů Díla, starým nebo nemocným, kteří potřebují pomoc, aby se uživili, atd.

V každém případě tyto ekonomické aktivity, pokud existují (a co nejdříve musí existovat), budeme vždy konat v souladu se zákony země, budeme platit poplatky a daně jako spořádaní občané – nechceme, to není náš způsob, žít z privilegií.

Tito pomlouvači někdy patří k určité oficiální organizaci, která si rozděluje peníze přispívajících proti vůli občanů země, a zároveň by chtěli, abychom my nemohli dýchat, abychom neměli právo na práci, abychom se chudým způsobem života obětovali pro udržení a uskutečňování dobročinné, vzdělávací, kulturní aktivity christianizace. Jsou to nepřátelé svobody (samozřejmě svobody druhých) a chtějí činit rozdíly mezi občany.

Všechny asociace jakéhokoli druhu (náboženské, umělecké, sportovní, kulturní atd.) nutně potřebují mít nějaké peníze a pracovat s nimi, aby udržely potřebné prostředky pro plnění svých cílů. Kdo by z tohoto dělal důvody ke skandálu, projevuje se přinejmenším jako hlupák.

Když mluvíme o náboženských asociacích, nabízí se jako první příklad Biblická společnost nebo Armáda spásy, která vlastní banky, pojišťovny atd. Nikdo se nad tím nepohoršuje. Tyto organizace potřebují prostředky, aby mohly vykonávat svou práci v oblasti dobročinnosti a šíření křesťanství. V mnoha státech navíc kromě toho, že ekonomické aktivity těchto náboženských asociací nejsou kritizovány, tyto společnosti nemusí platit daně – jsou od nich osvobozeny kvůli sociální práci, kterou vykonávají.

Je tedy správně, abychom (po celém světě) od oficiálních institucí dostávali půjčky a dokonce dary. Tyto instituce tak budou jen plnit svou povinnost, protože jim svou veřejnou a sociální činností ubíráme část jejich povinností. Jestliže nám tedy tyto autority pomáhají týmž způsobem jako jiným kulturním a dobročinným organizacím, dělají to, co je správné.

Duch služby

Opus Dei, operatio Dei, Boží práce, vyžaduje od všech svých členů, aby pracovali. Protože práce je prostředek posvěcování a apoštolátu. Proto po celém světě tolik milionů lidí, katolíků i nekatolíků, křesťanů i nekřesťanů, obdivuje a s láskou našemu Dílu pomáhá. A za to vzdáváme díky Pánu.

Mezi vámi jsou také někteří, kteří (protože se cítí dobře připraveni pro aktivní řešení veřejných problémů své země) pracují s plnou svobodou a osobní zodpovědností v politice. Není vás mnoho – běžné procento v civilní společnosti. A jako všichni ostatní členové Díla ve svých zaměstnáních, i práci v této oblasti vykonáváte vždy tak, aniž byste nějak uplatňovali svůj status katolíků nebo členů Opus Dei, nevyužíváte církve ani Díla, protože víte, že nemůžete ani církev ani Dílo vměšovat do pomíjivých věcí. Při práci ve veřejném životě nesmíte zapomínat, že my katolíci si přejeme společnost svobodných lidí (všechny se stejnými povinnostmi a stejnými právy vůči státu), ale propojených ve svorné a efektivní práci na dosažení společného blaha podle principů evangelia, které jsou neustálým pramenem učení církve.

Máte plné právo žít toto své povolání politiků. Jestliže by vám nějaký stát kladl překážky, měl by je klást také členům ostatních asociací věřících a tedy, z téhož důvodu (poslušnost, jíž jsou věřící povinováni vůči církevním autoritám), by kladl tytéž překážky (to je logické) všem praktikujícím katolíkům a tím by jim odpíral plnost práv a odpovědností v pomíjivé společnosti. Není správné zacházet s praktikujícími katolíky jako s občany nižší úrovně, ale v současných dějinách příklady takovéto diskriminace nechybí.

Vy, kteří cítíte povolání k politice, pracujte beze strachu a vězte, že pokud tuto práci nebudete vykonávat, dopustíte se hříchu z nedbalosti. Pracujte s profesionální vážností a řiďte se přitom technickými požadavky této své práce – zaměřeni na křesťanskou službu všem lidem ze své země myslete také na smír všech národů.

Příznačné pro klerikální smýšlení je to, že v elogiích (psaných lidmi oddělenými od světa) jsou panovníci, kteří přicházeli k oltářům, opěvováni proto, že vládli svým zemím spíše zbožností než královskou autoritou, pietate magis quam imperio, spíše svými sympatiemi než spravedlivým velením.

Když plníte své poslání, vykonávejte jej s přímým záměrem (aniž byste ztratili nadpřirozený úhel pohledu), ale nesměšujte božské s lidským. Dělejte věci tak, jak je mají dělat lidé, neztrácejte ze zřetele, že uspořádání stvoření má své principy a své vlastní zákony, které nelze přehlížet. Nejhorší pochvala, jakou mohu říci o nějakém svém dítěti, je, že je jako anděl. Protože my nejsme andělé, jsme lidé.

Vy, kteří jste věnovali svou práci veřejnému životu, se musíte cítit zavázáni pracovat ve všech režimech, i v těch, jimž chybí křesťanský smysl, s výjimkou toho, kdy církevní hierarchie země nařídí katolickým občanům něco jiného. Protože vaše svědomí vám nedovolí, aby vládli ti, kdo nejsou katolíci, a za okolností ještě nepřátelštějších k náboženství vždy můžete zabránit tomu, aby docházelo k ještě horším věcem.

Je vhodné, abyste tuto oblast neopouštěli v žádném typu režimu, i kdyby vás proto označili (to by bylo nespravedlivé) za kolaboranty. Děti moje, tím spíše, pokud se jedná o národy s katolickou většinou, bylo by nepochopitelné, kdyby ve vládě nebyli odpovědní a praktikující katolíci a tedy členové různých asociací věřících. Kdyby tomu tak nebylo, mohlo by to vypadat, že tito katolíci nejsou praktikující ani odpovědní, dokonce ani katolíci, nebo že je církev pronásledována.

Když se máte účastnit vládních úkolů, vložte veškeré úsilí do vytváření spravedlivých zákonů, které by občané mohli dodržovat. V opačném případě je to zneužití moci a útok na svobodu lidí. Navíc to deformuje svědomí lidí, protože (v takových případech) mají plné právo nerespektovat takové zákony, které by byly zákony jen podle názvu.

Respektujte svobodu všech občanů a mějte na paměti, že všeobecné blaho musí existovat pro všechny členy společenství. Dávejte všem možnost pozvednout svůj život, bez ponižování druhých kvůli pozvednutí jiných; nabízejte těm nejubožejším otevřené rozhledy do budoucnosti – jistotu zaplacené práce, rovný přístup ke vzdělání, protože to (a tak je to správné) přinese světlo do jejich životů, změní jejich náladu a umožní jim hledat Boha a vyšší skutečnosti. Moje drahé děti, nezapomínejte však, že nejsmutnější bída je duchovní chudoba, nedostatek nauky a účasti na Kristově životě.

Manželství je božská cesta na zemi

Supernumeráři, moji synové a moje dcery, myslím teď na vaše domovy, na vaše rodiny, které vzešly z onoho sacramentum magnum⁷³, manželství. V čase, kdy ještě přetrvává destrukce rodiny, k jaké docházelo v minulém století, jsme do této křesťanské buňky společnosti přišli přinést touhu po svatosti.

Váš první apoštolát je doma. Formace, kterou dostáváte od Opus Dei, vás vede k ocenění krásy rodiny, nadpřirozeného díla, kterým založení rodiny je, zdroje posvěcování, který se ukrývá v manželských povinnostech. I když si uvědomujete velikost svého povolání k manželství (ano, povolání!), cítíte zvláštní úctu a hlubokou něžnou lásku vůči dokonalé čistotě, která stojí, jak víte, nad manželstvím⁷⁴, a proto se opravdu radujte, když se některé z vašich dětí z Boží milosti vydá na tuto druhou cestu, která není obětí, nýbrž volbou pro Boží dobrotu, služba ostatním pro lásku Ježíše Krista.

Ve vzdělávacích centrech, i když jsou vedena řeholníky, se obvykle mladí nevedou tak, aby oceňovali důstojnost a čistotu manželství. Všimněte si toho. Je běžné, že na duchovních cvičeních (kterých se obvykle účastní žáci posledních ročníků) jsou mladí lidé obvykle více pobízeni, aby zvážili své možné řeholní povolání než své směřování k manželství; a nechybí takoví, kteří o manželství hovoří tak, že se mladým může zdát jako něco, co církev jednoduše toleruje.

V Opus Dei jsme vždy postupovali jinak a současně s jasným vyjádřením toho, že dokonalá čistota stojí nad stavem manželským, jsme ukázali manželství jako božskou cestu na zemi. To se ukázalo jako dobré, protože pravda je vždy osvobozující a v mladých srdcích je mnoho velkorysosti, aby se povznesla nad tělo, když dostanou svobodu rozhodnout se pro Lásku.

Nás neděsí lidská láska, svatá láska našich rodičů, jíž Pán využil, aby nám dal život. Této lásce já žehnám oběma rukama. Nepřipouštím, aby kdokoli z mých dětí přestal chovat velkou lásku ke svaté svátosti manželství. Proto beze strachu zpíváme písně o čisté lásce mezi lidmi, které jsou opěvováním lásky člověka k božským věcem; a my, kdo jsme odmítli tuto pozemskou lásku kvůli Lásce, nejsme staří mládenci a staré panny – máme velké srdce.

Říkám vám, dcery moje a synové moji, kteří jste byli povoláni Bohem k založení rodiny, abyste se milovali, abyste k sobě vždy cítili radostnou lásku, jako když jste se brali. O manželství, které je ideálem a povoláním, má špatnou představu ten, kdo si myslí, že radost končí, když začnou problémy a nesnáze, které s sebou život přináší.

Právě tehdy láska sílí, stává se silnější než smrt: Fortis est ut mors dilectio⁷⁵. Přívaly trápení a překážek opravdovou lásku nemohou uhasit – velkoryse sdílená oběť vás více spojuje (aquae multae non potuerunt extinguere caritatem⁷⁶) a tyto mnohé obtíže, fyzické nebo morální, nebudou moci vaši lásku uhasit.

Vaše manželství bude většinou velmi plodné. A pokud vám Pán nedá děti, budete svou energii věnovat intenzivněji apoštolátu, který vám dá nádhernou plodnost duchovní. Pán obvykle korunuje křesťanské rodiny korunou dětí, to jsem vám mnohokrát říkal. Přijměte je vždy s radostí a vděčností, protože jsou darem a požehnáním od Boha a důkazem jeho důvěry.

Schopnost plodit je jako účast na Boží stvořitelské moci, stejně jako rozum je jako záblesk světla božského porozumění. Nebraňte pramenům života. Nebojte se! Ony teorie, které se snaží ospravedlnit potřebu omezovat porodnost falešnými důvody ekonomickými, sociálními nebo vědeckými, které ve skutečnosti nejsou podložené, jsou trestuhodné (a nejsou ani křesťanské ani lidské). Je to zbabělost, děti moje; zbabělost a touha ospravedlnit neospravedlnitelné.

Je politováníhodné, že tyto myšlenky často vycházejí z kazuistik od kněží a řeholníků, kteří se nerozumně vměšují tam, kam je nikdo nevolá, a občas projevují nezdravou zvědavost a ukazují jen malou lásku k církvi (kromě jiného), protože Pán chtěl svátost manželství jako prostředek k růstu a rozšiřování svého mystického těla.

Nepochybujte, že snížení počtu dětí v křesťanských rodinách by přispělo ke snížení počtu křesťanských povolání a duší, které by svůj život věnovaly službě Ježíši Kristu. Viděl jsem dost manželství, jimž Bůh nedal více než jedno dítě a která jej velkoryse nabídla Bohu. Ale takových není moc. V početných rodinách je jednodušší pochopit velikost Božího povolání a mezi jejich dětmi je místo pro všechny stavy a cesty.

Buďte velkorysí a pociťujte radost a sílu početných rodin. Myslím, a říkám to upřímně, že není křesťanské doporučovat, aby manželé byli zdrženliví v obdobích, kdy příroda dala ženě schopnost plodit.

V některých konkrétních případech, vždy se souhlasem lékaře a kněze, je to možné a dokonce nutné povolit. Nelze to však doporučit jako obecné pravidlo. Říkal jsem vám velmi silnými slovy, že by nás bylo hodně, kdo bychom šli plivnout na hrob svých rodičů, kdybychom věděli, že jsme přišli na svět proti jejich vůli, že jsme nebyli plodem jejich čisté lásky. Díky Bohu většinou můžeme být Pánu vděční, že jsme se narodili v křesťanské rodině, jíž velkým dílem vděčíme za své povolání.

Vzpomínám si, že jeden z mých synů, který pracoval v zemi s výrazně rozšířenými teoriemi o omezování počtu dětí, odpověděl v legraci člověku, který se jej na toto téma ptal: Takhleza chvíli nebude na světě nikdo jiný než černoši a katolíci. To však nechápou katolíci z národů, kde nejsou minoritou, protože plně nepochopí onu skutečnost (která má hluboký teologický základ), že křesťanské manželství je prostředkem, který Pán ustanovil ve své prozřetelnosti, aby rostl Boží národ.

Oproti tomu nepřátelé Krista (mnohem vychytralejší) vypadají, že mají více selského rozumu, a tak se v zemích s komunistickým režimem přikládá stále větší důležitost zákonům života a lidské schopnosti plodit. Využívají tyto faktory ve svých ideologických a politických plánech.

Domovy plné světla a radosti

Ve vašich rodinách, které jsem vždy viděl jako radostné a zářící, se vaše děti budou učit ctnostem nadpřirozeným i lidským, v prostředí svobody, radostné oběti. A kolik povolání vzejde pro Dílo z těchto rodin, které jsem nazval apoštolskými školami Opus Dei! Jedna z velkých a častých radostí mého života je potkat nějakou tvář, která mi připomíná někoho, koho jsem poznal před lety. „Ty“, ptám se ho, „jak se jmenuješ? Jsi syn toho a toho?“ A mám radost a jsem vděčný Pánu, když odpoví, že ano.

Tajemství manželského štěstí je v každodenním životě – v nacházení skryté radosti při příchodu domů; ve výchově dětí; v práci, na níž spolupracuje celá rodina; ve využití také všech vymožeností civilizace, aby domov byl příjemnější (nikdy nic, co by zavánělo klášterem, co by bylo nenormální), výchova efektivnější, život jednodušší.

Svým přístupem budete také pomáhat, aby rodiny (není jich mnoho) některých mých dětí, které nechápou jejich cestu služby Bohu, nakonec dospěly k vděčnosti Pánu za toto nedocenitelné štěstí být povoláni k tomu, aby byli rodiči dětí Božích v jeho Díle. Tito lidé si nikdy nepomysleli, že by se jejich děti odevzdaly Bohu, ba naopak, měli pro ně připravené plány velmi vzdálené od tohoto odevzdání, které neočekávali a které přichází zhatit jejich představy, mnohdy vznešené, ale pozemské. V každém případě však mi moje zkušenost (a ne krátká) ukazuje, že rodiče, kteří nepřijali s radostí povolání svých dětí, se nakonec vzdají, přiblíží se zbožnému životu a církvi a nakonec Dílo milují.

Přesto je z milosti Boží stále více rodin (rodičů, sourozenců a příbuzných), které na povolání reagují nadpřirozeně a křesťansky a které pomáhají, žádají o vstup jako supernumeráři nebo jsou přinejmenším velkými spolupracovníky.

Když mluvím s rodiči svých dětí, obvykle jim říkám: „Vaše poslání rodičů neskončilo. Musíte jim pomáhat být svatými. A jak? Tím, že budete svatí vy. Plníte rodičovskou povinnost tím, že jim pomáháte; pomáháte mně, aby byli svatí. Dovolte mi říct: Pýchou a korunou Opus Dei jste vy, matky a otcové od rodin, kteří máte kus svého srdce odevzdaný službě církvi.“

Odvaha při plnění našeho poslání

Budu končit, dcery a synové moji nejdražší. Přece však jsem vám psal trochu směleji, abych vám některé věci připamatoval⁷⁷, i když znám vaši touhu být věrní Pánovu volání.

Plňte své poslání s odvahou, beze strachu o svou pověst, beze strachu z odpovědnosti, protože lidé zkrátka mají strach ze svobody. Raději by dostali hotové návody na všechno. Je to paradox, ale lidé mnohdy vyžadují pravidla (a odmítají tím svobodu) ze strachu riskovat.

Dílo vám dává formaci, abyste byli odvážnými (každý ve svém vlastním prostředí) muži a ženami, iniciativními, podnětnými, moderními. Musíte odpovídat na tuto formaci svým odhodláním a úsilím. Bez vašeho rozhodnutí by dostatek duchovních prostředků neznamenal nic. Vzpomeňte si na slova, která se vyrývala na staré dýky: Nevkládej ve mě důvěru, jestliže ti chybí odvaha.

Buďte rozhodní, neústupní, zarputilí, protože žádné ne není definitivní. Buďte chápaví vůči všem, zvláště usilujte o jednotu katolíků. Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili⁷⁸, říkal svatý Pavel. My katolíci se tedy musíme poznat a milovat se.

Dávejte všem lidem příklad své křesťanské střídmosti a oběti. Pán nám řekl: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe⁷⁹. On nám dal pocítit, děti moje, že můžeme být plodní – stejně jako hrozny, rozšlapané, rozmačkané v lisu –, a stát se tak Kristovým vínem!

Neustále buďte mírní (ani násilní, ani agresivní, ani výstřední), mírností, jakou vyžadují kardinální ctnosti. Živé vědomí našeho Božího synovství vám tuto mírnost dá, protože tento typický znak našeho ducha se zrodil s Dílem a roku 1931 získal formu: Ve chvíli lidsky těžké, kdy jsem si však byl jistý nemožným (tím, co dnes vidíte jako realitu), jsem cítil působení Pána, který nechal zaznít v mém srdci a na mých rtech se silou něčeho naléhavě nutného to něžné zvolání: Abba! Pater! Byl jsem zrovna v tramvaji – ulice neznemožňuje náš kontemplativní dialog, naopak, ruch světa je pro nás místem modlitby. Asi jsem se modlil nahlas a lidé mě museli považovat za blázna: Abba! Pater! Jakou důvěru, jakou úlevu a jaký optimismus vám dodá uprostřed všech těžkostí pocit, že jste dětmi Otce, který vše ví a vše může.

Děti moje, povzbuzuji vás, abyste v tom byli stále horlivější. Pokládejte za věc své cti, že budete žít pokojně, plnit svoje povinnosti a živit se prací svých rukou, jak jsme vám to přikázali. Tak ti, kdo nejsou křesťané, si vás budou vážit, a budete na všech nezávislí. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj⁸⁰.

Žehná vám z celého srdce váš Otec.

Řím, 9. ledna 1959