V oněch třicátých letech někteří hleděli na naši práci s chorobnou žárlivostí; jiní s nepřílišnou sympatií, protože nechovají sympatie k církvi, k té, jíž sloužíme k dobru všech lidí; nechyběli dokonce ani takoví (naštěstí jich bylo málo), kteří kvůli svému klerikálnímu postoji nebyli schopni pochopit v zásadě laickou práci mých dětí. Také byli tací, kteří nevědí nebo si nechtějí připomínat, že Bůh náš Pán uděluje svou milost (zvláštní milost) těm duším, které se mu odevzdají, a pro vysvětlení intenzity, rozšíření a účinnosti apoštolátu Díla vymýšlejí lidské důvody, zcela mylné, protože jeho cíle jsou nadpřirozené a využívané prostředky jsou také výhradně duchovní, nadpřirozené – modlitba, oběť a práce posvěcená a posvěcující.

Jsou takoví, kteří nejsou schopni respektovat a chápat osobní svobodu druhých, kteří zatvrzele nechtějí pochopit, že členové Opus Dei mají společný cíl výhradně duchovního charakteru a že se shodnou výhradně pouze na tomto cíli, že jsou to občané svobodní v pomíjivých otázkách, stejně jako ostatní laici, jejich spoluobčané, a že mají se všemi bratrsky soužít.

Někteří z těchto lidí, jak jsem vám říkal, pocházejí z prostředí uzavřených v sakristii a jsou zvyklí na to, že řeholníci obvykle vyjadřují své názory v souladu s učením příslušné řeholní rodiny nebo v souladu se způsobem smýšlení svých představených; a chtějí tak s tímto předsudkem klerikálního postoje opatřit Opus Dei nebo mě osobně nálepkou monarchista nebo republikán (když mě nenazývají přímo zednářem), z toho důvodu, že jsem žádnou duši nevyloučil z naší činnosti Božích dětí.