V průběhu let mě poháněla v Boží lásce Ježíšova touha zažehnout svět svým ohněm. A nemohl jsem v sobě udržet ten neklid, který se prudce rozmáhal v mé duši a který, vyjádřený slovy samotného Mistra, hlasitě volal z mých úst: ignem veni mittere in terram, et quid volo nisi ut accendatur?... Ecce ego quia vocasti me²⁵, oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!… Tady jsem, volal jsi mě.

Všechny mé děti musí cítit tuto velkodušnou touhu snažit se ze všech sil, spolu s obětí, jaká bude třeba k aktivování všech strnulých a ochromených sil lidí ve službě Bohu, aby spolu s Pánem mohli s láskou k zástupu všichni říkat: misereor super turbam²⁶.

V Opus Dei nikdo nemůže žít klidně; aniž by pociťoval neklid vůči odosobněným davům – stádo, houf, smečka, jsem vám jednou řekl. Kolik je v něm ušlechtilých vášní, v jeho zdánlivé netečnosti, kolik možností! Je třeba sloužit všem, vkládat ruce na každého, jako to dělal Ježíš – singulis manus imponens²⁷ –, aby se jim změnil život, aby se uzdravili, aby byl osvícen jejich rozum a posílena jejich vůle, aby byli užiteční! A tak uděláme z houfu vojsko; ze smečky vojáky; ze stáda vepřů vyjmeme ty, kdo nechtějí být nečistí.

Dnes můžeme Dílo přirovnat k rodícímu poli²⁸ a díky plodnosti naší práce ani není potřeba víry, abychom viděli, že Pán naší práci vrchovatě požehnal. Před lety jsem při modlitbě s vděčností Pánu zpíval Dílu tu písničku od nás: capullico, ya te estás volviendo rosa: ya se está acercando el tiempo de decirte alguna cosa (vol. překl. Poupátko, již brzy se staneš růží, již se blíží čas, kdy ti něco povím). Děti moje, dnes máte v rukou nádherné růže, přestože mají trny. Tohle je chvíle, kdy nesmíme usnout, nesmíme přestat pracovat, abychom sklidili – a odevzdali Kristu a jeho svaté církvi – úrodu vypěstovanou s takovým úsilím.